Aktuální požadavky na energetickou účinnost budov zahrnují také vyžadovanou vzduchotěsnost, což klade důraz na kvalitní energeticky efektivní větrání. Hlavním cílem je dosáhnout stavu, kdy energeticky šetrná budova zároveň poskytuje zdravé prostředí pro své obyvatele, minimalizuje riziko ohrožení jejich zdraví. Větrání v obytných prostorech by mělo být navrženo tak, aby účinně odvádělo vydechovaný vzduch, škodlivé látky, nadměrnou vlhkost a nepříjemné pachy, a tím zajistilo hygienicky přijatelné vnitřní prostředí a příjemnou atmosféru uvnitř budov.
Norma v podstatě uvažuje tři režimy větrání:
- Režim minimálního větrání intenzitou výměny větrání 0,1 h−1 vztaženou k celkovému vnitřnímu objemu bytu či rodinného domu v době, kdy obytné budovy nejsou dlouhodobě užívány (dovolené, víkendy).
- Režim trvalého větrání s intenzitou větrání 0,3 h−1 v obytných prostorech (pokoje, ložnice apod.) a kuchyních. Pro vyšší požadovanou kvalitu vnitřního vzduchu se doporučuje vyšší intenzita větrání 0,5–0,7 h−1. V ostatních prostorách (předsíně, technické místnosti, chodby aj.) je nutné zajistit průtok převáděného vzduchu (případně čerstvého) podle účelu a vybavení místností. Intenzita větrání je definovaná poměrem objemového průtoku přiváděného čerstvého venkovního vzduchu k objemu vnitřního větraného prostoru. Jako doplňující kritérium pro dimenzování přívodu vzduchu uvádí norma minimální dávku čerstvého vzduchu pro osoby (tab. č. 1) minimálně 15 m3.h−1 na osobu a doporučuje 25 m3.h−1 na osobu. Vždy však musí být splněn požadavek na minimální intenzitu větrání.
- Režim nárazového větrání pro odvětrání kuchyní, koupelen a toalet (tab. č. 1), v době nárazového odvětrání je současně zvýšen i přívod vzduchu.